Pokání

Pokání (přes starou francouzštinu pokání od latiny Poenitentia, stejný kořen jako kajícnost, který v angličtině lítost prostředků, touha být odpuštěn, vidět kajícnost; v mnoha jazycích jen jedno jediné slovo je odvozeno) je, přísně, lítost hříchů stejně jako aktuální název katolické svátosti pokání a smíření (dříve volal Confession). Pokání a lítost, podobný v jejich původu a smyslu originálu, nicméně přišli být symbolický konfliktních pohledů na esenci lítosti, povstat z diskuse jak k respective zaslouží si “víry” a “dobré práce.”

Katolictví

V katolickém kostele, svátosti Penance a smíření (dříve volal Confession), sestává ze tří částí: contritio, confessio, satisfactio.

Contritio je ve skutečnosti lítost jak bohoslovci protestanta rozumějí tomu, tj. smutek pro vyvstávání hříchu od lásky k bohu, a dlouho před Reformation schoolmen debatoval o problému zda dokončit “kajícnost” byl nebo byl ne v sobě dostatečný trvat Divine promine. Rada Trenta, nicméně, rozhodl, že žádné smíření mohlo následovat takovou kajícnost bez jiných částí svátosti, která formulářová část toho (sacramenti sine voto, quod v ilia indudatur}. Kajícnost je také rozlišována od “oslabování” (attritio), tj. amorální lítost kvůli strachu z trestu. To bylo zpochybňováno zda stav mysli tak produkoval by stačil na získání prospěchů svátosti; tento bod byl také soubor ve klidu radou Trenta, který rozhodl to oslabování, ačkoli ne v sobě schopný trvání ospravedlnění sinner, je také inspirován bohem a tak disponuje duše k prospěchu ze slušnosti svátosti.

V této svátosti, kajícný (lítostivé sinner, známý jako confessant) obviní sebe jeho hříchů k vysvěcenému knězi (známému jako vyznavač). Kněz může pak dát radu a uloží zvláštní pokání být vykonáván. Kajícný pak se modlí kajícný čin, kněz poskytne zproštění, tak formálně shovívavý kajícný jeho hříchů, a konečně rozešle jej se slovy o odmítnutí.

Jiná označení křesťana

Pokání je také vykonáváno v jiných křesťanských tradicích, a je zvláště zdůrazněn v tradicích se tvořil Calvinist nebo Zwinglian citlivost. Reformátoři (např. Puritans), podporovat doktrínu ospravedlnění vírou, si myslel, že lítost spočívala ve změně celku mravní postoj mysli a duše (Matthew 13:15; Luke 22:32), a že božská shovívavost následovala opravdovou lítost a doznání k bohu bez některého reparation “pracuje.” Nicméně, tam tradičně byl důraz na smíření jako předpoklad přátelství.

V anglikánském spojení, doznání a zproštění je obecně ne zobrazil jako svátost, ačkoli někteří si myslí, že to je jeden z pěti “lesser” svátostí od té doby, co to nebylo nařízené Christ. Doznání je obecně vykonáváno corporately v odezvě na nabádání knězem. Po období tichého doznání, mluvené obecné doznání je říkáno shromážděním. Pronouncemnet zproštění následuje. Forma těchto a jiné modlitby jsou obecně kajícní v přírodě a modlitba tradičně byla dějiště pro výraz pokání v anglikanismu. Někteří anglikáni se účastní soukromého, ušního doznání za tu dobu kněz může poradit kajícným aktům. Soukromé pokání a tajné doznání byli představeni irskými mnichy, stejně jako kajícné knihy, které popisuje v detailu všechny hříchy s vhodným pokáním se vázaly ke každému. Takové pokání je zřídka předpoklad zproštění, ale je viděn dnes poněkud jako léčení a ochranná aktivita.

Pokání v non-tradice křesťanské víry

Ve východních náboženstvích (hinduismus, etc.), akty hardship zavázaný na sám (půst, ležet na skálách ohřívaných sluncem, etc.), obzvláště jako součást asketického způsobu života (jako mnich nebo ' moudrý člověk ') aby dosáhl vyšší tvar duševního uvědomění (přes oddělení od pozemský, ne otrocká vina) nebo laskavosti od () bůh (s).

Kajícná aktivita po doznání

V svátostním chápání termínu, “pokání” platí o aktivitě celku od doznání k zproštění. Obecně mluvit, nicméně, to je používáno charakterizovat práce uspokojení uložený nebo doporučený knězem na nebo k kajícný. Tradičně, pokání bylo zobrazil jako trest (latina poena, kořen pera (to) ance, znamená “trest”), a se měnit s charakterem a heinousness přečinů zavázaný. Ve feudální době “dělající pokání” často zahrnulo hrozný a/nebo disciplína veřejnosti, který mohl být oba krutý a ponižující ale byl zvažován povznášející. Pokání veřejnosti mají, nicméně, dlouho been rušený. Tradiční formy ještě zahrnují modlitby, zatímco tělesné tresty takový jak opotřebovávat se cilice a veřejná ponížení stali se vzácní, dokonce v klášterní praxi. Více nedávno, přijímat účet nahlédnutí pastorační teologie a psychologie, pokání inklinovala k pohybu k aktům to nesporně nebo záporně vyztužit kajícný je chování.

“Pokání” také se odkazuje na akty že believer využívá jej nebo sebe venku svátostního kontextu. Kajícná aktivita je zvláště obyčejná během období Lenta a svatého týdnu (hlavně týden vášně, inspirovaný Christovým utrpením; od této doby v některých kulturních tradicích ještě zahrnovat flagellantism nebo dokonce dobrovolné ukřižování) a, do lesser rozsahu, advent, když pokání je často zkombinované s věcmi cílevědomosti, takový jako půst, dobrovolný celibát nebo jiné privations. V tradici římského katolíka obzvláště, takové činy self-zranění být někdy nazýván ponížením masa protože víra, že unrestrained tělesné tělo ohrozí záchranu, ledaže kontrolovaný duchem, posloužit, že oddělí kajícný jeho pozemských vášní, jak vtáhnout jej do bližšího odboru s Bohem.

Více obyčejně, nicméně, kajícné akty sestávají se jednoduše modliteb, půst a charitible pracují nebo dávání nebo kombinace thereof. Takové pokání je často doprovázeno požadavkem pro kajícný být usmířený s někým proti komu on nebo ona hřešila. Nejvíce obyčejná pokání zahrnují výčet modliteb standardu, takový jak lord je modlitba a Marie Haila, rozjímání na zvláštních biblických průchodech, nebo modlit se záhon růží se zvláštními kajícnýma záměry.

Veřejné pokání

Vykonávat pokání na veřejnosti, jak protichůdný k soukromí konfesionální židle, dá tomu charakter veřejného ponížení, který je často více ' otrocký ' než pravá bolest nebo sklíčenost skutku. Takové praxe jsou nyní neobvyklé, ale ještě existovat v jistých tradicích, zvláště ti Anabaptist nebo kalvinistické křesťanství, nebo Jehova má svědeckou tradici.

Ve společnostech ve kterém náboženství a stát jsou integrovaní, veřejné pokání může vlastně být způsob soudního trestu jak státního náboženství je uložen podle zákona. Toto není řídké, například, v islámských společnostech. V některých společnostech nebo tradicích víry, obyčejné dějiště pro ponížení je před něčím společenstvím v kostele, nejlépe během hlavní týdenní služby; nebo altenatively venku, tak celá komunita může osvědčit to, a nadějně být disuaded od obtěžování podobně.

Jisté kostely byly nebo být vlastně vybavený neustálými státy pro veřejné penitents, takový jako cuttie-stolička ve Skotsku. Jiné obyčejné elementy jsou pokořující předpisy k oblečení takové rysy distinguising jako bílý list (v Anglii být pronajat od správce kostela!) a/nebo hůlka, být bosý, prostovlasý, dokonce barelegged.

Praxe je dobře ohlásena od colonial Virginie a nová Anglie, kde to bylo prosazeno důstojníky práva, někdy dokonce u trestu smrti - ve skutečnosti morálně repentent povaha opravdového pokání je tak překroucena k ponížení jak prostředky k sociálnímu donucování.

Soukromé pokání

Soukromé pokání a tajné doznání byli představeni irskými mnichy.

Pokání v umění a beletrie

• Colin Kapp. 1972, 1973. Vzory chaosu. New York: Udělte knihy. Žádný ISBN. Pp. 31-36.

Pokání ve filmech:

• Pokání (2004)
• Pokání (1999)
• “Já přiznám”. Warner Brothers, 1953. Alfred Hitchcock, Dir. Hrají: Montgomery Clift, Anne Baxterová
• Sadhna (1958) aka “pokání”
• Zvon pokání (1912)
• Dcera pokání (1916)
• Kdo zabil Brett pokání? (1995) (VG)
• Proper pokání (1992) (V)
• Veruntreute Himmel, Der (1958)
• Výpočet (2003)
• Fatima (1997) (tv)
• Doznání (2005)
• Constantine (2005)
• “Kavárna noční můry” (1992)
• Nepovinný superboss v mezinárodní verzi Final fantazie X (2001)

Zdroje a odkazy

(neúplný)

• Tento článek včlení text od Encyklopedie Britannica Jedenácté vydání, publikace nyní ve veřejné doméně.
• Getchwood - zvědavé tresty Baygone dnů
• IMDB